Životopis

Narodil jsem se v den svátku svatého Václava v Hromnici

v kuchyni. Jsem tedy pravověrný hromnický rodák, ne jako

někteří narození třeba v Plzni v porodnici. Podobně je to

i s mým jménem. Jsem Václav narozený na Václava a ne

jako někteří takyváclavové, narození kdovíkdy.

1940–1950

Můj táta hrával v mládí divadlo v místním ochotnickém

spolku DTJ a máma taky (ale v Sokole !), šel jsem ve stopách

rodičů a ještě dřív, než jsem začal chodit do školy, začínal

jsem jako ochotnický herec  i já. Hrál jsem páže

v divadelním kuse „Noc na Karlštejně“ a na mé první herecké

působení mi zůstala nesmazatelná vzpomínka. Zamiloval

jsem se po uši (na slavnou premiéru umyté) do hlavní

představitelky královny Elišky, dvacetileté dcery mlynáře

z vedlejší vsi.

Pár let před tím, někdy kolem třetího roku života, jsem se

(podle vyprávění mámy) poprvé projevil jako básník.

Ohromil jsem rodinu štěpným veršem: „Já mám v pivovaru

/ já mám hodně varu“. Byla to má první hloupost na poli

poezie, ale ne poslední. Do tohoto desetiletého období patří

i vzpomínky na loutkové divadlo. V době války se u nás

v Hromnici hrávalo skoro v každém stavení. Chodil jsem

na Kašpárka neděli co neděli, pomáhal jsem stavět divadýlko

i držet loutky. Při loutkovém divadle jsem poznal i několik

kamarádů, s nimiž jsem ve třiačtyřicátém roce začal chodit

do hromnické dvoutřídky. Loutkové divadlo se mi moc líbilo.

Nejvíc Naďa Šourojc, připadala mi taková čistě umytá a

krásně voněla. Na loutkové divadlo mám ještě další

vzpomínky, ale ty patří do pozdějších období. Rok po válce

jsme se přestěhovali do Horní Břízy, tady už byla velká škola

a v ní obecná i měšťanka. Paní učitelka Čiperová zjistila, že

píšu básničky a jednou ten jeden můj pokus poslala

do Mateřídoušky. Básnička vyšla! Zatímco Neruda proseděl

slavnostní chvíli prvního zveřejnění svého díla za komínem

malostranské střechy, já jsem tuto neopakovatelnou chvíli

prožíval na chlapeckém záchodku hornobřízské školy.

1950-–1960

Polovinu tohoto desetiletí jsem strávil v zeleném. V roce 1952 jsem odešel (dobrovolně!) do vojenského gymnázia, po maturitě jsem ještě do r. 1957 „dosluhoval“. Na vojně jsem poslal pár básniček do vojenských časopisů, pár jich otiskly Obrana lidu a Československý voják. V té době jsem se naučil hrát na dudy a absolvoval jako zpěvák a dudák spoustu představení, vojenských soutěží a přehlídek. Bylo to tuším v roce 1955, kdy jsem se stal vítězem celostátního kola ASUTu v Bratislavě.

Tenkrát jsem svým dudáním, zpěvem a mladistvým zjevem okouzlil i předsedu poroty Eugena Suchoně, který se o mém výkonu rozepsal nadšeně do vojenského tisku. Oplatil jsem mu to o pár let později na vojenském cvičení v Plzni, kde jsem založil mužský pěvecký sbor, a tím se zde mě stal sbormistr. Tenkrát jsme zazpívali krásným čtyřhlasem jeho slavný opus „Aká si mi krásna“ a získali jsme metál na soutěži ASUT v Praze, pochvalu v rozkaze plzeňské posádky, a záklaďáci opušťák na tři dni (nad sto kilometrů na čtyři). Rád se ještě vracím o nějakých osm let zpátky, kdy jsem svým zpěvem umocňoval zážitky občanů při slavnostních a oficiálních příležitostech. Stával jsem jako zpěvák-sólista před pěveckým sborem vojenské školy Jana Žižky z Trocnova na oslavách přátelství, a jindy před kapelou, kterou jsme s Jožkou Banátem založili, abychom se dostali z kasáren a mohli o nedělích hrát k tanci a potěšení na majírech kolem Seredi, kde byla spousta holek a žádní kluci. Často ze sedmičlenné kapely hrál před koncem zábavy sám harmonikář a sem tam jen bubeník.

Asi dva měsíce před koncem vojny jsem úspěšně absolvoval konkurz do slovenského souboru písní a tanců SĽUK. Krásné tanečnice v souboru se mě ale nedočkaly. Svůj názor na „také tanečníčky“ vyjevila krásná snědá dívka z Paty u Seredi, která kromě mnohé jiné přitažlivosti, krásně zpívala, a s níž jsem povil i své první dítě - syna Richarda.

Po skončení studia ve vojenské akademii, z níž jsem byl vyhoštěn pro „nězáujem o štúdium“, a po dosloužení základní vojenské služby, jsem se vrátil domů do Horní Břízy. Krátce jsem se tu v keramických závodech zapojil do výroby. V té době (psal se rok 1958) byl dostavěn závodní klub a v něm začaly vznikat nové soubory. Mezi nimi veleslavný folklorní soubor Úsměv, ale o tom až později. Mě tenkrát lákal sborový zpěv, a protože jsem mezi známými objevil tři další s dobrýma ušima, vznikl mužský pěvecký kvartet. Asi jsme zpívali docela dobře, protože jsme se probojovali (a možná tenkrát i zvítězili) do celostátního kola Soutěže tvořivosti mládeže – STM v Praze. Díky protekci, kterou jsem si zasloužil tím, že jsem spolupracoval se souborem písní a tanců plzeňské Škodovky, zpíval v uznávaném sboru Česká píseň v plzeňském rozhlase, a natočil i pár písniček s Plzeňským rozhlasovým orchestrem PLS, jsem v roce 1959 nastoupil do zaměstnání v Domě osvěty v Plzni. Jako metodik pro zájmovou uměleckou činnost. Pro dnešní nepamětníky to znamená, že jsem měl metodicky pečovat o divadelní a loutkářské soubory na území Plzně. A navíc k tomu o folklorní a pěvecké soubory. A tak se ze mě (aspoň podle papíru) stal metodik (tehdy tuším ještě methodik). Organizoval jsem semináře, školení a přehlídky, čas od času jsem při různých akcích působil jako porotce. Dnes nechápu, kde se tenkrát ve mně, ve dvacetiletém klukovi, vzala ta odvaha a drzost. Ještě jedna zajímavá aktivita z toho období stojí za zmínku. Byl to nejspíš devětapadesátý rok, kdy se chystaly zase jedny veledůležité volby a já jsem dostal za úkol zajišťovat „kulturní vložky“ pro předvolební schůze v agitačních střediscích. Souborů jsem měl „pod sebou“ dobře na třicet, ale nikdo z nich se do záslužné agitační kultury dvakrát nehrnul. Pro ochotníky bylo ve schůzovních prostorách málo místa, loutkáři měli celkem akceptovatelnou výmluvu, že se to k agitaci nehodí, pěvecké sbory potřebovaly nutně klavír (ačkoli měly většinu repertoáru ā capella) a folkloristi nemohli točit chodská kolečka bez opony a jeviště. Takže nakonec na mě zbyl pracovní úkol založit agitační skupinu. Zhostil jsem se toho, jak jsem uměl. Vznikl mobilní program, který čítal v plném obsazení mužský pěvecký kvartet, dívčí trio a dva herce. Ve vícečlenných seskupeních se skrývali i sólisti, Jaryk Langů hrál na piáno, Vlastík Čábalů zpíval vysokým hlasem sóla jako andílek, Ota Sýkorů hrál obstojně na foukací harmoniku a já na dudy, doprovázené zpěvem.

Z titulu zachování zaměstnání a díky požadavkům tehdejšího tiskového dohledu – HSTD, jsem se poprvé představil světu jako scénárista. Fungování agitační úderky mělo zajímavé pokračování. Kdovíkdo v tom měl prsty, ale přišlo pozvání na celostátní přehlídku agitačních skupin, která se tentokrát konala v Brně. Nevyhráli jsme, ale ani jsme nepropadli. Porotcům přišlo zajímavé hlavně propojení různých žánrů Snad už tam tenkrát padlo i pojmenování „malé formy“. Vidíte – a to bylo ještě nejmíň rok před tím, než vznikl Semafor! K zaznamenatelné zajímavosti patří i vzpomínka na situaci, kdy nám ochořel třetí hlas z dívčího tria a my jsme zoufale hledali náhradu. V situaci nejvyšší nouze mi nabídla spolupracovnice Líba, jestli bych nechtěl vyzkoušet její šestnáctiletou dceru, že taky trochu zpívá. Kdykoli to od té doby komukoli vyprávím, vypodobňuju setkání s onou, tehdy šestnáctiletou dívkou stejně (promiňte, paní profesorko): “holka se postavila ke klavíru, nadechla se, otevřela hubu, a já jsem málem upad! Hlas, nádhernej alt, jakej jsem takhle zblízka v životě neslyšel“. A tak se dneska můžu pochlubit, že jsem způsobil, že dřív než operní diva Libuše Márová ztvárnila v Národním divadle ojedinělým způsobem Carmen, zpívala v mé agitační skupině, rovněž s nemalým úspěchem, optimistické častušky. Tenkrát jsem měl ještě představu, že na operní scénu vstoupím se svým basem i já, ale moje představy se (a myslím, že zaplaťpámbů) nenaplnily. I když snaha věnovat se zpěvu se vší vehemencí, mě přivedla do Prahy k profesoru Frýdlovi.

1960–1970

Učitel zpěvu Josef Frýdl, kterému jsme všichni říkali „Mistře“ byl živel! V mládí přišel o obě nohy až po kolena, jiný na jeho místě by se cítil a choval jako invalida, ale Mistr ani náhodou. Chodil bez hole a dokonce i tancoval. Neměl nohy, bylo mu přes padesát, když jsem ho poznal, měl za sebou dva infarkty, kouřil stovku cigaret denně a byl samá mladá holka. Jednou se vedle mě postavil, vzhlídnul ke mně vzhůru a povídá: „Kolik měříš Vašku?“ - „Stodvaadevadesát“, povídám. Za čtrnáct dní na mě: „Postav se, Vašku, a počkej chvíli“ A odešel vedle do pokoje. Vrátil se za chvíli, postavil se vedle mě a byl o půl hlavy větší. Zaklepal si přes nové kalhoty na protézu a řekl: „nechal jsem si pro jistotu udělat dvoumetrovky“. Ale ani Mistr ze mě operního sólistu neudělal.

Když jsem pochopil, že na to nemám, byl jsem už druhý rok v Praze zaměstnán jako vychovatel pro mimoškolní výchovu učňů v lidovém výrobním družstvu na Žižkově. Jak už při zběžném ohledání zacílení funkce vyplývá, měl jsem na starosti výchovu učňů po pracovní době. Už jsem prozradil, že jsem hrál na dudy a při tom zpíval. K tomu musím dodat, že jsem byl už od mládí „praštěnej míčem“. Hrál jsem závodně volejbal, házenou, fotbal, basket a šel mi docela i ping-pong. Takže první dva roky působení mezi učni byly spíš věnovány sportu. Sice jsem se angažoval i jako zakladatel folklorní skupiny, přizval jsem ke klukům děvčata z dívčích učňáků (kadeřnice a švadlenky), ale lidové umění hochy moc nebralo. Já sám jsem v té době spolupracoval jako zpěvák s Vycpálkovci.

A přišel rok 1962 a s ním propukla éra souborů malých jevištních forem !!

Dostala mě Reduta a dostal mě Semafor. Koho by tenkrát nenapadlo založit si taky takový malý „kabaret“, jak jsme tomu hnutí rádi přezdívali. Mě tedy určitě ano. Pár kluků z učňáku brnkalo na kytary, na výletech u táboráku (kde jsme s kluky byli skoro každý víkend) jsem zjistil, že dokážou i jakžtakž udržet notu a – hlavně – že je s nimi legrace a že je mi s nimi dobře. Bylo jim tenkrát mezi patnácti a šestnácti, a mě pětadvacet. Měl jsem už v té době dvě děti, ve dvaašedesátém přibyl další kluk, Martin. I když se mi časem povedlo v Praze sehnat byt a má žena Iva se i s dětmi přistěhovala za mnou z Plzně do Prahy, mojí posedlosti věnovat se klukům učedníkům „nad výši platu“ v nejmenším nebránila. Ba naopak. Stala se jejich kamarádkou a učňák se často stěhoval k nám domů do Bořivojky. První pokusy s divadýlkem byly nevalné. Zkoušeli jsme to s texty, které vydávala Dilia, ale klukům to nešlo a tím pádem je to ani moc nebralo. Tenkrát mě napadlo, že bych mohl zkusit napsat něco sám (psával jsem přece básničky), něco, co by šlo klukům líp z pusy.

V druhé polovině dvaašedesátého roku se nám podařilo dát dohromady první autorský pořad a na světlo světa se začalo klubat INKLEMO. Sám název souboru vznikl vlastně náhodou. Jako soubor zatím bez názvu (nemohli jsme na nic trefného přijít) jsme hráli jednou na Žižkově v klubu místních důchodců a instruovali jsme předsedu, že nás má uvést jako soubor z učňovského střediska Inklemo. Kývl a oznámil: „Soudruzi a soudružky, kulturní vložku nám dnes předvede učňovský soubor INKLEMO se svým vedoucím, soudruhem vychovatelem Brázdou. A bylo to. Na Brázdu jsem se přejmenovat nedal, ale název jsme už dál nehledali. Od toho dne se na starém Žižkově kolem Žerotínovy ulice vědělo, že v Inklemu funguje INKLEMO a já jsem se zapsal do povědomí Žižkováků (aspoň dědečků a babiček) jako vedoucí souboru.

S repertoárem souboru to nebylo taky docela tak, jak to líčím. Sice jsem napsal pár scének, básniček, aforismů a písničkových textů, ale nebyl jsem na to zdaleka sám. Ani jsem si na to netroufal. Pár texty přispěl Ilja Třeštík (kde se vzal, tak brzy zase zmizel), melodií opatřil moje texty Pepa Hart, Borek Valenta, a hlavně Jaroslav Krček. Ano, ten Jaroslav Krček, skladatel vážné hudby a zakladatel souboru Chorea Bohemica, s níž a s nímž jsem měl hodně do činění i později. Na to ještě přijde řeč. Ať už to vezmu tak či onak, jedno je jisté. Pro první pořad Inklema jsem napsal první písničkové texty a stal jsem se tak nositelem další nové profese textař. Historie Inklema je vcelku obsažně zpracovaná Ondřejem Suchým v knížce „Pódia z krabičky“, kterou vydal NIPOS a je zatím ještě k dostání v zařízení Ministerstva kultury NIPOS-Artama v Praze v Blanické ulici. INKLEMO se už po roce působení prosadilo mezi nejúspěšnějšími soubory svého žánru, vyhrálo několikrát Šrámkův Písek, získalo ocenění na mnohých přehlídkách a festivalech, v roce 1965 bylo vyhlášeno nejlepším amatérským souborem hlavního města Prahy všech žánrů, pravidelně hostovalo v poetické kavárně Luxor a v pražských divadlech, hlavně v Divadle Na zábradlí, vystoupilo s velkým ohlasem na Slovensku, ve Francii a v Rumunsku. Jeho základní kádr působil úspěšně i jako vojenský soubor, a i tady získal významná ocenění (o tom se ještě rád a s jistým zadostiučiněním zmíním). Na tomto místě se chci zastavit u dalších kategorií, s nimiž jsem se díky Inklemu potkal, líp řečeno, které mě potkaly.

Mezi zaznamenatelné historky patří určitě ta, které mě přivedla k tomu, že jsem se začal realizovat jako hudební skladatel. Řeknu hned, že je to v mém případě označení velmi úsměvné. Viděl jsem jednou nějaký film o slavném tvůrci světových melodií, který neznal noty, neuměl na nic hrát a svoje nápady napískával muzikantům, kteří je pak zaznamenávali a upravovali pro možné použití. I když ne tak v absolutně dokonalé míře, ale nějak podobně je to i se mnou. Sice noty jakžtakž ovládám a na pár nástrojů jsem se naučil jakési základy, ale jinak je to se mnou bída. Své na toto téma by mohl říct můj životní kamarád a vynikající muzikant, právník zběhlý k muzice, Vítek Fiala. Téměř všechny mnou vymyšlené melodie uváděl do života, jinak řečeno aranžoval.

Ale chtěl jsem vyprávět historku, jak jsem se k pořizování melodií ke svým písničkovým textům vlastně dostal. Zmínil jsem se tu o Jaroslavu Krčkovi, který na moje texty napsal pár písniček pro první pořad Inklema „Falešný kytky“. Po zjevném úspěchu prvního pokusu jsme se vzápětí pustili do přípravy dalšího kabaretu. Jaroslav Krček nastoupil mezitím do základní vojenské služby v plzeňských kasárnách. Před tím mi ovšem slíbil, že moje texty opatří melodiemi, a tak jsem taky informoval kluky v souboru. Jenže ouha! Termín předem ohlášené premiéry se blížil a já jsem se z Plzně (to jsem tam ještě jezdil za rodinou) vracel se zprávou, že se pan Krček kvůli vojenským povinnostem k napsání melodií ještě nedostal. Premiéra se blížila a nervozita v souboru rostla, a tak, když jsem u Jaroslava už poněkolikáté neuspěl, napadlo mě, jak by to asi dopadlo, kdybych si ty melodie k textům zkusil vymyslet sám. A pro ten plezír jsem to udělal. Čekal jsem, že kluci poznají, že ty melodie nenapsal hudební skladatel, ale skladatel z leknutí, tedy já, ale světe zboř se!, kluci to nepoznali a pustili se do písniček s plnou vervou. Drahný čas byli na tom, že jsou to melodie od Krčka a prozradil jsem jim pravdu teprve, když se písničky zpívaly na jevišti a měly úspěch. A nakonec se musím ještě pochlubit. Když je Krček slyšel, řekl, že se mu líbí, a že by to líp nenapsal. Tak to je ta historka, jak jsem se stal „hudebním skladatelem“. Dodávám ještě, že jsem opatřil melodiemi na dvěstě textů (a dokonce nejen vlastních). Největší úspěch na tomto poli zaznamenala patrně melodie písničky „Když umírá láska“, kterou upravil pro orchest a sólo trumpetu můj synovec Borek Bárta a v Německu se, pod názvem „Weinende trompete - Uplakaná trumpeta“, stala velkým hitem. Ještě jsem slíbil, že se s jistým radostným zadostiučiněním zastavím u udělení metálu v podobě Ceny Víta Nejedlého v době, kdy Inklemo působilo jako vojenské těleso, obveselovalo vojáky v kasárnách a navíc reprezentovalo vojsko mimo armádu, kde se dalo. Tu, už zmiňovanou Cenu Víta Nejedlého, udělil sám tehdejší ministr národní obrany, armádní generál Lomský Vojenskému souboru Inklemo za příkladnou reprezentaci československé lidové armády s přihlédnutím k vítězství v ústředním kole ASUTu (armádní soutěž umělecké tvořivosti) s programem „O zlých mazácích a hodných kuchařích“. Zdá se to k neuvěření, ale tenhle pořad byl nesen ústředním příběhem absolventa Karlovy univerzity vojína Krátkého, kterého mazák a velitel družstva Jožo Satoranský za špatně namočené rajóny tak dojebal (!), až se z toho vojínu Krátkému narodilo dítě!! Zdá se vám to neuvěřitelné? Věřte-–nevěřte, taková to byla doba. Psal se rok 1967 a z demokratizačního vývoje s lidskou tváří byla zblblá i nejvyšší generalita naší socialistické armády. A to jsem ještě neřekl, že Cenu Víta Nejedlého jsem obdržel z rukou pana generála i já, málem deset let už civil, za vzorové vedení vojenského souboru a jako režisér vítězného programu. Je fakt, že ceny za režii programů Inklema jsem dostal několikrát už před tím, ale tady se mi líbilo toto odvětví svých uměn či neuměn, připomenout. A připomenout i svoji drzost, s níž jsem často k novým úkonům přistupoval. Na slavném a slavnostním udělování cen Víta Nejedlého se odehrála zaznamenání hodná příhoda. Z mojí strany drzost nad drzost a ze strany vojska předposranost nad předposranost. Na slavnostní vyhlášení zmiňované ceny nás doprovázel (podle vojenských pravidel musel, ale on hrdě rád) velitel útvaru silničního vojska v Horních Počáplích, k němuž byli Inklemáci jako samostatná jednotka přiřazeni. Budiž ke cti kapitána Kysely řečeno, že často řešil stížnosti na členy souboru, kteří se dopouštěli mnohých kázeňských přestupků. Patřilo mezi ně časté nerespektování vojenské subordinace, projevující se hlavně nedbalým zdravením vyšších šarží. Tenkrát, na to slavnostní vyhlášení ceny, šli kluci s dotazem na pana ministra, jestli by nepovolil výměnu označení vojska na klopách uniformy. Namísto dosavadního znaku silniční vojsko by rádi nosili lyry, tak jak to nosil Armádní umělecký soubor – AUS. V takovém případě by bylo jasno, že se jedná o umělce a šikana vyšších šarží by byla mnohem mírnější. S tímto požadavkem měl předstoupit před pana generála a ministra, velitel útvaru kapitán Kysela. Ale Františkovi se rozklepala kolena a nebyl ochoten ani schopen těch pět metrů od nejvyšší generality překonat. A tak jsem se toho úkolu ujal já. Když mi soudruh generál předával cenu s diplomem, žádost jím oceněného souboru jsem tlumočil. Generálova reakce byla jasná a nekompromisní: „To nepřipadá v úvahu, soudruh Bárta! Lyry na klopě může nosit pouze AUS!!“ Rád vám prozradím, co mi prošlo hlavou, než jsem ušel zpátky těch pět kroků od generála ke kapitánu Kyselovi, obklopenému zvědavým souborem.“ Franta je tak předposranej“ řekl jsem si, „že se určitě nebude ptát ministra a generála, jestli je to tak, jak říkám. Těch pět metrů, které je dělí, jsou dlouhé, nepřekonatelné míle“. A nahlas jsem veliteli Františkovi sdělil: „S nošením lyr na klopách ministr nesouhlasí. Aby se kluci lišili od AUSu, musí nosit lyry na vejložkách. Máš to dát zejtra do rozkazu“... No, a tak se taky stalo. Druhý den prošlo rozkazem rozhodnutí generála Lomského a přibližně rok do konce vojny nosili kluci lyry na výložkách. Z dálky (a vlastně i zblízka) vypadali jako podporučíci, a trapné šarže z kategorie poddůstojníků a praporčíků jim už život nekomplikovaly.

V souvislosti s Inklemem musím ještě připomenout, jak vlastně došlo k tomu, že jsem se „stal režisérem“. V dobách vzniku souboru jsem věděl o režírování zhola nic. Je fakt, že po naší první účasti na první přehlídce, se u nás objevilo pár poradců, kteří si říkali režiséři. Vzpomínám si na jistého pana Martince z Ústředního domu lidové kultury – ÚDLUTu, ale dlouho se taky nezdržel. Měl takových souborů jistě na starosti víc. Snažil jsem se sice o režírování něco načíst z knížek, dokonce jsem navštěvoval nástavbu pedagogické fakulty, která byla určena vychovatelům v podobné pozici, jako jsem byl já. Předmět věnovaný režii malých divadel tam sice existoval, ale přednášející kázal bludy. Tak jsem to tenkrát viděl a měl jsem pravdu. Seznámil jsem se s režií zvláštním způsobem vylučovací metody. Pranic jsem nevěděl jak, ale přesně jsem cítil jak ne! Touto metodou odmítání pokusů jsem kluky dost trýznil. To přiznávám. Ale nakonec jsme se spolu dopracovali k „herecké“ stylizaci, která působila zcela neherecky a tak věrohodně, že ji všichni přihlížející považovali za zcela přirozený projev kluků v pubertálním věku. Tahle věrohodnost klukovského projevu, na první pohled samozřejmá, ale vlastně dost „vydřená“, fungovala tak, že se začalo říkat, že se v souboru sešla ojedinělá parta talentů. A to zrovna v učňáku, kde by to od budoucích instalatérů a klempířů nikdo nečekal. Věděl jsem a přesvědčil jsem se o tom i později, a i v jiných případech, že to tak není. Talenty jsou všude. Jen záleží na tom, kdo si s nimi rozumí natolik, aby od něho přijímali co nejvíc z toho, co je chce a umí naučit, anebo - jakkoli to může vypadat paradoxně - odnaučit. Obecněji jsem si formuloval smysl režisérské práce do lapidárního naučení, že „režisér je od toho, aby vymyslel a zajistil, aby se aktéři mezi sebou a sami v sobě navzájem nesráželi.“ Sami si domyslete, jestli se v té formulce skrývá jistá moudrost, nebo je to naprostá pitomost. Zvláštní „odstraňovací“ metody nešvarů, bordelu v hlavě i na jevišti jsem se držel nejen v Inklemu, ale i později, kdy jsem se stal profesionálním režisérem a věnoval jsem se i jiným žánrům, než bylo divadlo malých forem. Kdoví, jestli se takovému přístupu a postupům dá říkat režírování. Ale že to – aspoň v mém případě - fungovalo, o tom svědčí i to, že ze souboru vyšli i dva kluci, kteří si s úspěchem zahráli i ve filmu. Miloš Absolon

(bohužel brzy po vojně umřel) a Láďa Potměšil, jeden z nejpopulárnějších herců současnosti.

Ovšem i já jsem se potkal s divadelními prkny a nakonec i s divadelním plátnem. Takže můžu s velkou nadsázkou prohlásit, že jsem byl i divadelní a filmový herec. Kromě občasného účinkování s Inklemem v začátcích souboru, jsem hostoval spolu s Edou Pergnerem, Pavlem Boškem, Ivanem Vyskočilem a dalšími osobnostmi v text-apelech v divadélku poetického kabaretu na Václavském náměstí, a párkrát i v poetické vinárně Viola. Nějaký čas i v představení Jana Vodňanského a Petra Skoumala „S úsměvem idiota“ v Činoherním klubu. Ve filmu jsem se objevil ve středometrážním skeči Ivana Renče, který byl parafrázi na Monetův obraz nazvanou „Snídejte v trávě“. Tady jsem hrál partnera Heleny Růžičkové a Jiřiny Třebické. Oproti obrazu tu byly dámy oblečené a já s kolegou Vytvarem jsme seděli, jak nás Pánbůh stvořil. Asi mě nestvořil zas tak moc dokonale, protože jsem podle vyjeveného ohlasu nezanechal na dámy valný dojem. A pak si mě režisér Krejčík zvolil za otce v dokumentárním filmu, který byl věnován výchově malých dětí. Z natáčení si pamatuju hlavně to, že jsem měl na sobě modrou košili s proužkem a „maminku“ - moji manželku, hrála přenádherná doktorka z dětského oddělení motolské nemocnice.

A ještě se musím pochlubit jednou aktivitou, o kterou jsem díky Inklemu rozšířil svůj záběr na poli měleckých disciplin. Začal jsem se zviditelňovat jako scénárista programů, které jsme postupně uváděli na scénu. Už kvůli zmiňovanému tiskovému dohledu (tedy cenzuře), bez jehož souhlasu nesmělo nic na světlo světa, a pak kvůli tomu, že programy Inklema vycházely postupně (a bylo jich nejmíň pět) v měsíčníku „Repertoár malé scény“. Za zmínku asi stojí, že v „Repertoáru“ jsem byl i členem redakční rady vedle významných osobností, mezi něž patřili například Ludvík Vaculík, Pavel Bošek, Ivan Vyskočil, Josef Škvorecký nebo Miloš Forman. V roce 1967 vydala Mladá fronta (v tehdy malém nákladu tři tisíce /!/ kusů) výběr textů z pořadů Inklema pod titulem „Jak se chodí za holkama“. Knížka byla během pár dní rozebraná. V novém nákladu už ale nevyšla. Než stačila vyjít, stačily přijít armády Varšavské smlouvy a bylo dokonáno. Ještě pár měsíců předtím jsem za knížku dostal Cenu literárního fondu a do kolonky mých činností (a hlavně do kolonky na diplomu k ceně) přibyl titul spisovatel.

Do desetiletí ještě patří odchod z vychovatelského místa v družstvu Inklemo a přechod do Ústředního domu pionýrů a mládeže, kde jsem nastoupil jako vedoucí klubu mládeže. Dnes by se řeklo, že to byla manažerská pozice, vymyslel jsem si a založil klub, v němž začínalo svou budoucí profesionální dráhu několik významných amatérských těles různých žánrů. Bylo tu pantomimické divadalo Alfréda Jarryho s Borisem Hybnerem, Ctiborem Turbou a Richardem Rýdou, začínali tu Greenhorni s Honzou Vyčítalem a čerstvě dostudovaným kontrabasistou Karlem Vágnerem, Petr Novotný a Milan Gargula s divadýlkem Škleble, Jirka Korn s první kapelou Mickey, Honza a Petr Spálených s Hippopotámusem, literární časopis Divoké víno, textaři Zdeněk Rytíř a Vladimír Poštulka a další. Vznikl tu unikátní klub a já jsem tu v zaměstnání vydržel víc než rok. Pak ovšem přišla jedna z dalších reforem ve školství a s ní i úprava platů. Protože jsem neměl to patřičné pedagogické vzdělání, měl mi být snížen z 1340 korun na necelých dvanáct stovek. Reagoval jsem na to prohlášením, že za ty peníze mi za to nestojí ani ráno vstávat. A tak jsem před koncem roku 1970 odešel na volnou nohu.

1970–1980

Už za působení v Inklemu jsem měl hodně co dočinění s Československým rozhlasem v Praze, převážně s Mikrofórem. K odchodu na volnou nohu mě přiměla i úspěšná spolupráce s literární redakcí, konkrétně s oddělením pohádek, zpočátku pod šéfredaktorstvím Václava Čtvrtka, později Františka Nepila. Byli to právě oba jmenovaní pánové, kteří mě inspirovali a pomáhali mi vydat se po cestě k další profesi. Stal se ze mě autor pohádek. Napsal jsem pro rádio desítky večerníčků i několik nedělních dramatizovaných pohádkových příběhů. Většinu z nich režíroval Karel Weinlich, nejznámější donchuan Prahy a patrně světový rekordman s deseti svatbami na hřbetě. Moje pohádky natočily takové herecké osobnosti jako Jaroslav Vojta, František Filipovský, Václav Postránecký, Jan Tříska a další. Bohužel, jak šla další léta a s nimi pokračoval normalizační proces, do rádia nastoupily na šéfovské posty nové kádry, a já jsem se později dozvěděl, že je „někdo“ nechal moje pohádky z „nedostatku volných pásků“ smazat. Jo, jo.! Tříska už emigroval a u ostatních herců si nebylo vedení rozhlasu jisté, na které straně, kdo vlastně stojí. Naštěstí zůstaly v archivu literární redakce aspoň literární předlohy.

Někdy ve dvaasedmdesátém roce se u nás doma objevil posel se vzkazem, že už zmiňovaný Jarda Krček, založil s jistou paní Skálovou nový soubor. Jedná se o takový zvláštní foklor, a byl by moc rád, kdybych to jako režisér zkouknul. Moje zvědavost předběhla tvrzení, že už pár let nemám s folklorem nic společného. Holt mi to nedalo a já jsem se ujal režírování nově vzniklé Skupiny českého folkloru, která se chvíli nato přejmenovala na soubor Chorea bohemica. A byl to soubor úžasný a slavný. A naše spolupráce trvala vlastně celé desetiletí. Soubor začínal, jak bylo tenkrát ve folklorním hnutí zvykem, pořadem sestaveným z jednotlivých tanečních a hudebních čísel. Muzikanti v rohu šmrdlali doprovody z not a pokud došlo na samostané číslo při převleku tanečníků, zůstávali na svých postech dál. Z představení malých divadel jsem byl zvyklý na akčnější projev, a tak začal souboj s muzikanty. Když konečně po počátečním odporu byli ochotni zapomenout na pultíky a hrát zpaměti, začal jsem, jak jsem byl zvyklý z Inklema, písničky scénicky aranžovat. Šlo vlastně o jakousi předpodobu budoucích televizních klipů. Moji práci ocenila jednou choreografka Alena Skálová, když prohlásila, že jsem pro soubor vymyslel novou disciplinu. A tak jsem spolupracoval v budoucnosti s Choreou bohemicou nejen jako režisér čím dál komponovanějších programů, ale i jako choreograf muziky. Nejvýrazněji se tento způsob užití muziky a hudební složky v souboru Chorea bohemica projevil ve vánočním programu Vánoce s Choreou, scénické hudební a taneční kompozici, v níž hraje scénická stylizace muziky zásadní roli. Chorea bohemica vyprodukovala za dobu řádově patnácti let své existence řadu jedinečných inscenací a přinesla neocenitelný vklad do hudebního, tanečního a divadelního života sedmdesátých let. Její představení sklízela velký ohlas u milovníků umění i široké veřejnosti a v neposlední řadě inspirovala k zamyšlení nad nekonvenčním způsobem inscenování materiálů s folklorní tématikou. Chorea bohemica se stala jedinečným fenoménem své doby a dokonce (i když ne programově) jistým centrem intelektuálního odporu proti pokračující normalizaci. Na jejích představeních se setkávali i signatáři Charty a některá se dokonce konala pod bdělým dohledem STB.

Jeden z prvních, kdo pochopil, že Chorea není ničitel folkloru, ale inspirátor jeho znovuobjevování, byl zakladatel a vedoucí souboru Úsměv v Horní Bříze, Zdeněk Bláha. Shodou okolností můj známý, který mě v mládí učil na dudy. Tenhle Zdeněk Bláha mě prostřednictvím mého brášky Jirky, který se souborem zpíval, pozval brzy po zhlédnutí představení Chorea bohemiky, ke spolupráci. Bylo to před celostátní přehlídkou folklorních souborů v Košicích, kam byl hornobřízský Úsměv vybrán. Situace při první zkoušce v Horní Bříze vypadala podobně jako při první zkoušce s Choreou. Muzikanti seděli u pultíků, před sebou noty a sem tam si lokli i z půllitru piva. A zase stejný proces. Nakonec se povedlo muzikanty (šlo většinou o profesionály z plzeňského rozhlasu) přesvědčit ke spolupráci. Výsledek v Košicích byl ohromující. Soubor vyhrál všechno, co bylo k vyhrání. Získal hlavní cenu za představení, za muziku, za tanec i za režii. Pro mě nastala zvláštní situace. V souborech začali přicházet na to, že něco jako režie, může být pro soubor přínosem a já jsem se postupně stal hostujícím režisérem (a většinou i scénáristou) téměř všech předních českých souborů. Vedle hornobřízského Úsměvu to byli například Škodováci z Plzně, Šumavan z Klatov, Rokytka a Sluníčko Rokycan, Vycpálkovci z Prahy, Hadař Červeného Kostelce, Hořeňák z Lázní Bělohrad, Prácheňák ze Strakonic, Čtyřlístek z Nového Strašecí, Úsvit z Českých Budějovic. V Budějicích se mi tehdy zvlášť líbilo. O tom svědčí i to, že tam mám dnes víc jak třicetiletou dceru Radku a dva vnoučky… teď jsem si vzpomněl, že dva z pořadů, které jsem se soubory připravil, získaly ocenění ve „folklorním nebi“, na festivalu ve Strážnici. Čtyřlístek s programem „Chmelíčku chmeli“ a Prácheňák s „Konopickou“.

1970- 1980

Působení v souboru Chorea bohemica a spolupráce s desítkou amatérských folklorních souborů mělo za následek i to, že jsem byl přizván ke spolupráci s jediným profesionálním tělesem v oblasti prezentace folkloru, Československým státním souborem písní a tanců – ČSSPT. Jestliže jsem při spolupráci s amatérskými soubory míval problémy s muzikanty, tady, v profesionálním tělese, jsem amatéry v duchu odprošoval. Tady jsem formuloval svoje „moudré“ poznání, které jsem ve svém životě často citoval: „Nechápu, jak se přihodí, že se někomu splní sen stát se umělcem, a časem se z něho stane zaměstnanec, který svou práci bere jako nutné zlo“. Přesně takový postoj zaujímala spousta tzv. „profesionálů“. Zastihnul jsem soubor v situaci značné letargie, hlavně muzikanti odmítali opouštět staré praktiky. O kvasu, kterým procházely amatérské soubory, nevěděli anebo nechtěli vědět. V situaci, kdy jsem naivně věřil, že se mi podaří stojaté vody v souboru rozčeřit, jsem dokonce nakrátce opustil volnou nohu a přijal jsem zaměstnání jako režisér profesionálního tělesa. Jako to dělávají politici, i já jsem si tenkrát přivedl do souboru „svoje lidi“. Byla to hlavně choreografka Alena Skálová a celoživotní spolupracovník a kamarád, muzikant a hudební skladatel Vít Fiala. Výsledkem mého (našeho) působení v souboru bylo jisté oživení a několik premiér, které stojí za zmínku. Z velkých, celosouborových, to byl hlavně pořad „Strom zelený“, několik programů pro návštěvníky Prahy v sále pražského Žofína, i dva nebo tři pořady pro menší souborové skupiny. Za nejzajímavější považuju dvě divadelní inscenace s užitím folklorních materiálů „Devatero kvítí“ a „Boty toulavý“. Tyto dva pořady, na nichž spolupracovala i výtvarnice Helena Pěkná a mimové Boris Hybner a Richard Rýda, hostilo po dobu dvou sezón i Divadlo na zábradlí v Praze. O situaci v souboru vypovídá i jedna historka k hořkému pousmání. ČSSPT byl zájezdový soubor a trávil často značnou část měsíce mimo Prahu. Protože obchodní oddělení nacházelo největší trh odbytu u armády, často se jezdilo od kasáren ke kasárnám, kde se často hrávalo i v různých klubovnách, na PéVéeSkách a sálcích bez jeviště. Stalo se jednou, že vojáci usedli do řad v sálečku, který měl jen jedny dveře. Cesta tam a ven vedla pouze přes prostor, který se pro nás stal jevištěm. Vojáci nastoupili, usadili se na židličky a malá skupina souboru začala představení. Musím předeslat, že tahle malá skupina sestávala z jedenácti dívek a dvou mužů / Víta Fialy jako multiinstrumentalisty a mě jako zpívajícího dudáka). Jako režisér- poeta jsem úvod představení zvolil tak, že po zazvonění zvonečku se za scénou ozve krásný dívčí hlas, a když vznikne to správné napětí a atmosféra, vejde po špičkách krásná, barokně tvarovaná, Ivanka, zasněně se podívá do sálu a její milostná písnička pokračuje druhou slokou. To byla má představa. Realita byla ovšem poněkud jiná. Právě ve chvíli navázání toho nejjemnějšího přediva kontaktu s vojenským publikem, když se Ivanka nadechla ke zpěvu druhé sloky, se ze sálku ozvalo „Ty vole, ta má kozy!“ A bylo po lyrice. To ale není všechno. Neuběhla ani půlka představení, když v tom se rozrazily ty jediné dveře, na „jeviště vletěl“ dozorčí s píšťalkou a zařval: „Poplááách!!“ Celá rota ze sálku se přehnala přes pódium, a tehdy ještě nepojmenované tsunami smetlo všechno, co mu stálo v cestě. A my jsme zůstali uprostřed opuštěných kasáren se svým uměním sami a s prošlápnutou basou.

Moje spolupráce s tzv. folklorními soubory měla hlavní vliv i na to, že jsem byl často zván k přípravě scénářů a režírování různých festivalů, ne vždycky jen folklorních. Za připomenutí určitě stojí Chodské slavnosti v Domažlicích, Slavnosti Šumavy v Sušici, Strážnické slavnosti a Slavnosti na Rýznburku poblíž Červeného Kostelce. Posledně jmenovaný festival, tuším na konci července, byl unikátní v tom, že amfiteátr, v němž se konal, byl vždycky doslova natřískán. Ten mimořádný zájem o folklor byl umocněn tím, že se do areálu zavážely zásoby prvních melounů a bez zakoupení vstupenky nebyl vstup do areálu povolen. K závěru dekády patří i moje spolupráce s uměleckými agenturami, které měly za úkol bedlivě střežit a definovat hranici mezi zájmovou a profesionální uměleckou činností. Konkrétněji vysloveno, kdo může za své účinkování před publikem pobírat honorář a kdo ne.

O tom rozhodovaly ony agentury na základě takzvaných kvalifikačních zkoušek. Aby takový umělec bez ohledu na žánr (zpěváci, tanečníci, muzikanti, recitátoři, estrádní umělci apod.) mohl účinkovat za honorář, musel před komisí prokázat svou dovednost. Podmínkou bylo předstoupit s programem, který nesl označení komponovaný. To byl právě pro spoustu zájemců o profesionální licenci problém. A ten problém jsem pomáhal odstraňovat jako scénárista a režisér. Na tomto poli jsem začal spolupracovat s Krajským kulturním střediskem Středočeského kraje, pak Pražským kulturním střediskem a Pragokoncertem a v dalších letech i s agenturami v Hradci Králové a Českých Budějovicích.

S programy připravenými pro dvě poslední agentury jsem se zúčastnil přehlídek zábavného umění, na které vysílaly umělecké agentury své nejúspěšnější programy. Program, který jsem připravil pro krajské kulturní středisko v Českých Budějovicích dokonce na celostátní přehlídce zábavného umění v Ústí nad Labem, získal hlavní cenu. Dlouho jsem rád vzpomínal na program, který jsem připravil pro agenturu KKS Středočeského kraje. Dostal jsem tu příležitost režírovat mladou talentovanou a velmi pěknou zpěvačku Lenku Kratochvílovou. Myslím, že jsem ji zrežíroval moc pěkně, brzy nato se přejmenovala na Bártovou a povila mi dva syny. Štěpána, ještě před tím Vaška, který nedopadl daleko od stromu, zpívá, hraje divadlo, píše muziku, a používá přezdívku NOID.

1980- 1990

Syn Vašek sehrál zprostředkovaně v dalším desetiletí mého „uměleckého“ života velkou roli. Někdy v roce 1981 jsme ve spolupráci s Tomášem Slámou připravili program „S mikrofonem na cestách“, jehož hlavním protagonistou byl Miroslav Horníček. S tehdejším kamarádem Jirkou Bartošem, zvukařem Supraphonu, jsme založili hudební skupinu „Mandragora“, která měla na repertoáru moje písničky, převážně balady, vzniklé částečně pro potřebu programů v ČSSPT a teď i pro novou skupinu. Mandragora absolvovala s Miroslavem Horníčkem a Tomášem Slámou desítky zájezdů po českých městech, natočila několik rozhlasových pořadů a (samozřejmě hlavně kvůli spolupráci s panem Horníčkem) zájem o její vystoupení stoupal. O to větší překvapení bylo, když se uprostřed rozjeté práce rozhodl Jirka Bartoš odejít ze Supraphonu a jít do policejní školy. Z důvodů jistě pochopitelných, ostatní členové Mandragory, Petr Kozel a Ota Zich odmítli s Bartošem spolupracovat a skupina hledala zpěváka. Nenašla zpěváka, ale zpěvačku. Vaškovi už v té době byly málem dva roky, a tak už bylo řešitelné, aby se Lenka stala hlavní tváří skupiny. Byla to dobrá volba. Mandragora absolvovala další desítky úspěšných koncertů, natočila řadu rozhlasových snímků a natočila i dva úspěšné televizní programy. Jeden z nich s tehdejším dramaturgem československé televize, naším kamarádem Luďkem Nekudou. Moje režijní práce doznala další zajímavý rozměr v dosud neozkoušeném žánru. Byl jsem přizván k režírování zajímavého pořadu v Mladé Boleslavi. Výborný muzikant a zpěvák Milan Klipec tu založil a vedl výborný pěvecký soubor „Paprsek“ a pod hlavičkou závodního klubu boleslavské Škodovky, tu pořádal každoroční autorskou soutěž završenou závěrečným koncertem. A režie těchto závěrečných koncertů jsem se ujal. Byla to práce navýsost zajímavá. Jednalo se o písničky popového charakteru se zajímavými tématy, které přímo vybízely k jakémusi muzikálovému tvaru představení. Do těchto představení jsem právě zapojil i tehdy mrňavého tříletého Vaška. Tady, myslím, je někde prapůvod jeho zájmu o dnešní působení na muzikálových prknech, a mě tato zkušenost obohatila o novou roli. Prezentoval jsem se jako režisér a choreograf koncertů dětské sborové tvorby. Musím se ještě pochlubit, že jsem za režijní práce s mladoboleslavským Paprskem získal několik ocenění. Mě na tom nejvíc těší, že jsme vstoupili na scénu s novými inscenačními postupy při prezentaci dětského sborového zpěvu, které jsem později zachytil i při jiných koncertech dětských sborů. Jak jsem už na začátku uvedl, nejsem už po těch letech při svém „uměleckopisu“ schopen postupovat dvakrát chronologicky a metodicky. Spoustu věcí si už nepamatuju a navíc se spousta aktivit (ale i pasivit, kdy jsem toho moc nenadělal) prolínala do různých období. Právě v letech, o nich teď vyprávím, jsem například pokračoval v psaní pohádek pro rozhlas, jednu pohádku „ O Martinovi a o princezně, co na truhlici s jarmarou hrála“ natočil a vydal Supraphon jako LP. Výčet herců v této pohádce stojí určitě za zmínku: Václav Postránecký, Viktor Preiss, Josef Bek, František Filipovský, Svatopluk Beneš, Josef Beyvl, a jiní, kteří mi teď právě nenaskočili do hlavy.

Spolupracoval jsem jako scénárista a režisér dál i s některými folklorními soubory, určitě nesmím zapomenout na rokycanský dětský soubor Sluníčko. Napsal jsem pro ně a zrežíroval Muzikantskou pohádku, s níž získal soubor hlavní cenu mezinárodní poroty na festivalu ve Strážnici. Tady si nemůžu odpustit připomínku jedné mimořádné osobnosti, zpěváka, muzikanta, aranžéra, komponisty, herce, tanečníka, choreografa, pedagoga a teatrologa, Zdeňka Vejvody. Pro všechny jeho dovednosti a vlastnosti s ním byla vždycky (i později ve zcela jistém žánru – to ještě přijde) skvělá spolupráce. Fascinovala mě navíc jedna vlastnost, kterou jsem ( kromě Aleny Skálové v Chorei bohemice ) nezaznamenal u nikoho jiného v žádném jiném souboru. Pokud se mi povedlo něco vymyslet, mohl jsem se spolehnout, že to Zdeněk ještě domyslí, zafixuje a zachová pro budoucnost. A to nejen vnějškově, formálně, ale pochopí i smysl, chce se mi říct „duši“ záměru.

Od Zdeňka a od folkloru se dostávám zpátky k tomu, čím jsem se vlastně, jako „umělec na volné noze“ zabýval. Kromě režírování mnohých festivalů a přehlídek mi utkvěl v paměti jeden program s děsným obalem („Dělnické mládí“), ale s krásným obsahem. Nejlepší zpěváci, muzikanti a soubory různých žánrů z různých učilišť z celé republiky se tenkrát sjeli v (tehdy ještě) Gottwaldově, a mně přišel krásný úkol připravit s nimi v místním divadle představení. Připomnělo mi to mladá léta práce s Inklemáky, a byla to krásná akce. Až na to, že jsem jako průvodce pořadem přizval dlouholetého kamaráda Václava Postráneckého. A ten mě o tu krásu připravil. Nevím, už jak se jmenovala, pamatuju se, že měla blond kudrnaté vlasy a nádherné modré oči. Jo,jo. To už měl Vašek za sebou spoustu filmových rolí, národ ho znal z televize a hrál v Národním divadle. Takže se té vychovatelce ze zemědělského učiliště vlastně ani nedivím.

V druhé polovině osmdesátých let nahradil Jaroslav Krček amatérskou muziku Chorea bohemica profesionálními muzikanty a nazval svůj soubor Muzica bohemica. Působili pak několik let pod křídly FOKu a dodnes koncertují na českých pódiích. Jeden z prvních pořadů, uváděný v pražském Klementinu, jsem režíroval a napsal texty pro Jiřinu Jiráskovou, která to krásné představení sestavené z baladických příběhů, provázela.

Teď se konečně můžu vrátit i k tomu, že jsem v útlém dětství nejen miloval loutkové divadlo skrz voňavou a čistě umytou Naďu, ale že se ze mě stal na čas i režisér a autor loutkového divadla. Vracíme se zpátky do Horní Břízy, odkud - už víme -, že pocházím, a psal jsem tu i o spolupráci s folklorním souborem Úsměv. Tady, v závodním klubu, působil dlouhá léta i loutkářský soubor vedený Františkem Krausem, šéfem místní prodejny potravin a spoluhráčem i soupeřem při různých míčových hrách. Tenhle Franta Krausů za mnou přišel s dotazem, jestli bych pro jeho loutkářský soubor neudělal nějaké představení, s nímž by mohli obstát na okresní přehlídce, kterou tu v závodním klubu rok co rok pořádali. „Aby se furt nemluvilo jenom o Úsměvu“, jak řekl. Domluvili jsme se a nakonec z toho byla dvě představení „ Muzikantská pohádka“ a „ Písně a balady“ Klasické loutky, marionety, s nimiž až doteď převážně hrávali, si sice v žádném z těch představení moc nezahrály, ale byly tam. S prvním představením byl loutkářský soubor Radost vybrán na celostátní přehlídku v Chrudimi, to druhé postoupilo taky na amatérskou přehlídku nejvyšší úrovně, do Šrámkova Písku. S loutkami jsem si hrál ještě v jednom zajímavém programu. Byl původně určen do školních tříd dětem prvního stupně. Nakonec jsme ho hráli převážně v místních divadlech nebo kulturácích a pro celou školu. Napsal jsem hudebně-tanečně-pantomimicky- herecký příběh pro dva univerzální účinkující, mládence a děvče a jednoho dudáka za paravánem, který vykonával během představení v různých oknech paravánu mnohé činnosti, mezi nimi doprovázel příběh i hrou s loutkami. Představení se jmenovalo „Hrály dudy“, ti dva univerzální herci byla má žena Lenka a náš kamarád, všestranně šikovný Petr Opatrný – a ten jevištní technik jsem byl já. Teprve na konci jsem vystoupil ze zascény jako dudák, jako hvězda programu a vyvolený ženich. A ještě na jednu zajímavou práci si vzpomínám. Pověřila mě jím agentura v Hradci Králové, a jednalo se o operetku „Cikánská princezna“, kterou si ve třech osobách (dva muži a jedna žena) umanuli sehrát jako „zájezdovku na kšeft“ herci pardubického divadla. Poprvé a naposled v životě jsem byl najat jako operetní režisér a dopadlo to dobře. Odehráli to ve třech nejmíň stokrát v desítkách míst tehdy ještě Královehradeckého kraje, a nejvíc v Poděbradech.

Nesmím ještě zapomenout, že jsem jako zakladatel souborů všechmožných žánrů navštívil několikrát Sovětský svaz, Moskvu, Leningrad, Stalingrad, Oděsu a další různá města, kde tenkrát, na vysokých školách různého zaměření, studovali naši studenti. Přes různosti zaměření studia měli všichni jeden stejný umělecký záměr. Potřebovali se předvést před patřičnou komisí Komsomolu s kulturním programem, na základě čehož pak dostali bumážku vyjet s kulturou do míst, kam se jinak nebylo možné dostat. Jednalo se převážně o cesty na Dálný východ, jak studenti říkali „na Bam“. Někdy kolem pětaosmdesátého roku vznikla i skupina s případným názvem „Mateník“, v níž se střídavě objevovali různí muzikanti, mezi nimi kamarádi a známí muzikanti, jako Jarda Krček nebo Vítek Fiala. A k nim přibyla i má tehdejší žena a Vaškova a Štěpánova máma, Lenka. Tady jsem se prezentoval jako manažer souboru a dudák. S Mateníkem jsme jezdili přes Pragokoncert často do tehdejšího Západního Německa, převážně do Mnichova. V rodinné sestavě jsme pak vyjeli ještě do USA a do Kanady, hráli jsme pro krajany převážně v krajanských hospodách, já na dudy, Lenka na vozembouch a tehdy pětiletý Vašek v chodském kroji (který mu na cestu ušila babička), zpíval. Já jsem byl spolu s Lenkou jednoznačně reprezentant českého umění daleko za hranicemi vlasti. Když vezmu sebe, byl jsem něco jako Antonín Dvořák svého času. Malý Vašek nebyl v té době ještě řečený NOID, přesto měl obrovský úspěch a ačkoli neměl (oproti nám dvěma) u agentury ještě přehrávku, vydělal nejvíc peněz. A dokonce rovnou v dolarech!

1990- 2000

Slavná sametová revoluce nás zastihla ještě v minulé dekádě zrovna při návratu z Německa ve Stříbře, kde jsme měli sehrát ve zdejším kulturáku představení „Hrály dudy“. Zrovna se z rádia linula zpráva, že pražští umělci vstoupili do stávky a na protest něčemu nebudou divadla do odvolání hrát. Stalo se to zrovna ve chvíli, kdy mělo představení začít a sál byl nabitý dětmi nejen ze Stříbra, ale snad i ze všech škol a obcí Stříbrského a Tachovského okresu. Pochopitelně jsme chtěli držet basu s kolegy v Praze, v žádném případě jsme se nechtěli stát stávkokazy. Nechali jsme si svolat přítomné pány kantory a seznámili je s nápadem, který se mi (jak už to s mými nápady bývá) bez varování vylíhnul v hlavě. Řekli jsme tenkrát přítomnému učitelskému sboru, že sehrajeme představení, a to jako důkaz naší solidarity zadarmo!!, za předpokladu, že páni (a hlavně paní) pedagogové podepíší prohlášení o podpoře pražských studentů. Zděšení kantoři museli hned do sálu za svými dětmi, které, jak učitelé pravili, tam už určitě zlobí. Prohlásili, že se dostaví do zákulisí po představení. Představení mělo u dětí velký úspěch, z učitelů se po představení k podpisu nedostavil nikdo, a my jsme představení odehráli zadarmo, jak jsme se zavázali. To jsme to těm komunistům nandali!

Nová doba mi připravila i jiná překvapení. Vrhnul jsem se střemhlav do podnikání, vystavěli jsme s Lenkou penzion poblíž Boru u Tachova a já jsem pro něj začal připravovat ryze české programy. Kulturní a gastronomické. Pořádali jsme i programy pro zájezdy, které tenkrát houfně jezdily do Německa přes blízký Rozvadov. Chvíli se nám dařilo, ale pak vzala naše spolupráce i desetileté manželství rychlý konec. Moje představa o vybudování kulturního a rekreačního centra poblíž Boru u Tachova, blízko německé hranice, mě však hnala k dalším aktivitám. Založil jsem společnost s ručením omezeným Rustica, s jasným programem vybudovat Folklorní divadlo se zázemím ubytovacích a stravovacích kapacit. Zrekonstruovali jsme kulturní dům ve Starém Sedle, vybavili ho moderní divadelní technikou, vystavěli jsme dva hotely a otevřeli i gastronomické provozy. A já jsem získal novou, dosud nepoznanou profesi. Stal se ze mě majitel divadla. Byl první červenec roku 1992 a Folklorní divadlo ve Starém Sedle zahájilo svou první sezónu. Než řeknu, že i poslední, vrátím se stručně k záměrům, s nimiž tato neobvyklá iniciativa „vstoupila na trh“. Po programové stránce jsem sázel na svoje zkušenosti z dlouholeté spolupráce s předními českými folklorními soubory. Připravil jsem program, který nesl podtitul „kulturně-gastronomická šou“. Nově vybavené divadlo bylo těsně propojené s gastronomickým zázemím – tedy kuchyní. Součástí programu, který provázeli čtyři stálí moderátoři, zpěváci, muzikanti a tanečníci v jednom, byla i „scénicky“ pojednaná procházka českou kuchyní. Soubory, které se v programu střídaly a měly v něm přesně vymezené místo a čas pro „svá čísla“, byly zakomponovány i v gastronomických částech programu. V reálu to znamenalo, že tanečnice ze souboru plnily v přesně vymezených a secvičených situacích roli „šenkýřek“ a kluci jako hospodští roznášeli pivo. Připravená a fungující koordinace mezi programem a kuchyní dokázala zajistit, že například stopadesát diváků-hostů programu (to byla kapacita u stolů) mělo během jedné písničky na stole pravé české vepřo, knedlo, zelo, a půllitr piva. Programy folklorního divadla byly opravdu zajímavé a pestré. Zajišťovala to nejen profesionalita čtyř protagonistů, kteří díky svým schopnostem a zkušenostem dokázali program provázet i německy a anglicky. Všichni čtyři, můj mladší bratr Jiří, už zmiňovaný Petr Opatrný, Franta Křížek a jeho žena Věra, byli velice zkušení a jejich dovednosti byly zárukou jistého fungování inscenace. V programu se vystřídaly subory Úsměv z Horní Břízy, Mladina z Plzně, Šumava z Klatov i soubory z Domažlic a Pardubic. Bylo to krásné léto roku 1992. Snahy o dobudování a rozvoj Kulturního a rekreačního centra se ovšem začaly v druhé polovině roku komplikovat, přislíbené úvěrování projektu se zadrhlo a rozdělení republiky dokonalo

dílo. Slíbený úvěr už společnost nedostala a celý projekt se začal hroutit. Na tomto místě už můžu prohlásit, že první sezóna Folklorního divadla ve Starém Sedle byla vlastně poslední.

K zajímavým, a pro mě novým úkolům, patřila i výzva k napsání textů k písničkám Miloše Krkošky do filmové Troškovy pohádky „ Princezna ze mlejna“. Podle tehdejších i budoucích ohlasů se písničky ujaly a ústřední „Vím jedno oudolí“, dá se říct, dokonce zlidověla. Shodou předem nevypočitatelných náhod se písnička s mým textem stal nejznámější z přibližně čtyř stovek, které jsem za málem pětasedmdesát let svého života napsal. Na natáčení písniček mám zvláštní vzpomínku. Natáčely se ve studiu v Českých Budějovicích a zpívali je herci a herečky obsazení ve filmu. Patřila mezi ně i Lucie Bílá, která ve filmu hrála čarodějnici a měla tam dost těžkou písničku. Při tom natáčení jsem působil jako jakýsi hudební poradce a jako takový musím prohlásit, že se Lucka, neznající noty, zhostila natáčení noblesně. Po jednom nabrouknutí zazpívala písničku na první pokus. Lucie byla v té době už dost známá zpěvačka, zpívala převážně rockové věci s Arakainem. Přišla do studia ověnčená řetězy s železným křížem, podmalované oči, černé nehty.. Když se mě pak lidi (hlavně pánové) ptali jak vlastně vypadá ta Bílá, řekl jsem: „je to mladá holka, mohla by snad bejt i docela pěkná, ale tak jak jsem ji viděl ve studiu, hrábě bych vo ní nevopřel“. Inu, chtěl tomu osud, že jsem se s Luckou později potkal ještě víckrát. Stala se mojí snachou, nazpívala mi ještě několik písniček a zůstala mou kamarádkou i po rozvodu s Vaškem. Jen to hodnocení našeho prvního setkání (které jsem jí, já trouba v nestřeženém okamžiku prozradil) mi nemůže odpustit. Kdykoli jí řeknu „ musím ti říct, Hančí (tak jí po Chodsku říkám), že ti to zas dneska náramně slušelo, odpoví mi : „já vím, ale hrábě bysi vo mně nevopřel“...

Poslední dekáda století a tisíciletí přinesla do mého života ještě jednu zásadní změnu. Narodila se mi dcera a oženil jsem se. Ano, říkám to ve správném pořadí. Dceři Báře už bylo přes půl roku, a její sestře Kačce dvanáct, když jsme si na Konopišti řekli ano se svou (teprve) třetí ženou Zdenou. A svatební hostina se konala v restauraci hotelu Karla Vágnera, s kterým jsme v časech jeho „angažmá“ u Grinhornů v mém klubu v pionýrském domě, dost kamarádili. A ještě jedno sdělení: svou o čtvrt století mladší ženu Zdenu jsem vlastně nalákal na písničky, které jsem na začátku dekády zpíval za doprovodu kytary tehdejšího kamaráda Jirky Bartoše. A protože, jak se zdá, to byly písničky s mimořádně zásadním obsahovým sdělením, značnou závažností a textovou hloubkou, prohlašuju tímto, že jsem byl v té době určitě skvělý šanzoniér.

Závěrečný rok desetiletí, rok 2000 přinesl Praze titul „Město kultury“ a mně, jako scénáristovi a režisérovi, zajímavou příležitost. Pro tento případ se ze mě stal i stavitel scény a vrchní osvětlovač. Ve spolupráci s pražskými i mimopražskými soubory jsme připravili pro zámecký park v Dolních Počernicích zajímavý pořad, který byl zařazen mezi aktivity města kultury. Inscenace „Svatojánská noc“ v nádherném prostředí teplého večera vzbudila velký zájem a ohlas. V závěrečném programu četl z Karafiátových Broučků i ministr kultury Pavel Dostál.

2000- 2010

Poslední ukončená dekáda mého působení na poli umění, se nesla ve zvláštním duchu retronávratů. Nejdřív jsem dostal nabídku k vydání mých rozhlasových pohádek od vydavatelství „Knižní klub- Euromedia“ Knížka s názvem „Muzikantské pohádky“ vyšla ve slušném nákladu. Jedenáct pohádek ilustrovalo jedenáct předních ilustrátorů, vesměs mých vrstevníků a známých. Patřili mezi ně Adolf Born, Karel Franta, Jan Antonín Pacák, Václav Kabát, Eva Janíčková, Jiří Slíva a další. Dalším návratem k minulému přispěla znovu náhoda. Potřeboval jsem nějakou informaci od Ondřeje Suchého a (jak by ne !), přitočila se řeč na bratra Jiřího. Při návštěvě jeho Semaforu v Karlíně přišla nečekaná nabídka, abych u něj v divadle obnovil premiéru inklemáckého představení „Jak se chodí za holkama“. Tady se musím pochlubit, že Jiří Suchý býval v šedesátých letech fandou Inklema a chodíval na nás Na zábradlí. Teď, v roce 2001 mě nabídka na hostování v Semaforu potěšila, ale i poděsila. Neuměl jsem si představit, kde na ten zvláštní „kabaret s puberťáky a pro puberťáky“ vzít lidi. Hledal jsem na konzervatoři, AMU i jinde, ale marně. Potřeboval jsem kluky, schopné hrát na nějaký ten nástroj, zpívat, něco říct, a hlavně, bez všelijakých zlozvyků popových zpěváků. Zvláštní náhoda (zkoušel jsem zrovna v Rokycanech nějaký „folklor“) mě přivedla na nápad zkusit to se Sluníčkem, jak už jsem prozradil, s folkorními muzikanty a tanečníky, kteří byli nejen o čtyřicet let mladší než moji Inklemáci, ale taky s písničkami „semaforského typu“ neměli navíc nikdy nic společného. A vidíte, povedlo se. Představení mělo slušný úspěch i počet repríz, a kdyby byly Semafor nevytopily povodně v roce 2002, hrálo by se určitě ještě o nějaký čas dýl. Jen s mírnou dávkou nadsázky je možné prohlásit, že kdo umí, ten umí, bez ohledu na žánr. Anebo ještě, jak rád říkával Tomáš Sláma: „Když máš, chlapče, talent, tak se neubráníš“.

Je fakt, že jsem se, v té době už jako důchodce, taky neubránil, abych se vracel k mnohému, co jsem už v životě zkusil, a dokonce si i vyzkoušel zcela novou profesi. 

Na stará kolena se zde mě stal i hudební režisér. Jak už to u mě chodí, přišlo to zas poněkud náhodou. Po úspěchu písničky „Vím jedno oudolí“ z Princezny ze mlejna chtěl ode mě režisér Troška text na ukolébavku pro druhý díl. Ten úkol mi přišel velmi zajímavý. Z jedné ukolébavky do konkrétní pohádky jich nakonec bylo čtyřiadvacet. Vybral jsem známé pohádky, v nichž se narodilo dítě, napsal texty, k většině i melodie. Ty ostatní opatřili muzikou kamarádi Miloš Krkoška, Vít Fiala a synovec Borek Bárta (o Borkovi toho ještě napíšu víc, ten můj kluk od brášky Jiřího stojí za to!). Vítek Fiala i Borek byli součástí muzikantského uskupení, které realizovalo natáčení ukolébavek (po našem „kolíbaček), a nemohli tudíž sedět ve režii studia, musel jsem se tedy hudební režie ujmout já. Převážná část kolíbaček byla napsaná pro mladý, krásný a lyrický ženský hlas. Ze všech zpěvaček, které jsem znal, byla nositelkou všech předpokladů pro nelehký úkol naplnit představy o zpěvu maminky

(už sama maminka dvou dětí) Věra Křížků z Hromnice. Je to zvláštní a je to tak. Věra Křížků, kterou rád označím za svou životní kamarádku, a s níž jsem se sešel (a pak brzy rozešel) jako s protagonistkou Folklorního divadla ve Starém Sedle, zazpívala ty dva tucty kolíbaček úžasně! Teď můžu prozradit, že jsem si Věru a její zpěv oblíbil nejen já, ale i kamarád jazzman Vít Fiala, s jehož kapelou absolvovala řadu koncertů (v pražské Redutě, na Hradě i jinde) a natočila dost hudebních snímků z jazzových luhů a hájů. Ale já mám stejně trumf. To, že Věra bydlí v mé rodné vsi Hromnice, a dokonce v chalupě po mých rodičích, je veskrze mojí zásluhou!

Kromě kolíbaček jsem pak jako hudební režisér natočil v hudebním studiu u Zdeňka Stočese ještě ke kolíbačkám pohádky v interpretaci dvou skvělých vypravěčů, Libuše Havelkové a Aloise Švehlíka. Kolíbačky i s texty vyšly na čtyřech CD, a nakonec je vydalo nakladatelství Albatros jako knížku s názvem „Uspávanky“ i s připojeným cédečkem. Hudební režie jsem se ujal i v případě přípravy cédéčka Martina Pošty v hudebním studiu syna Vaška – Noida. Napsal jsem Martinovi k písničkám i texty a Vašek muziku. Cédéčko bohužel dodnes nevyšlo. Zato to s Vaškovou muzikou, zpěvem (a mými texty – jinak bych to nepsal) vyšlo pod názvem „NOID“ a k písničce „ V horečkách“ byl natočen i klip.

Ještě se vrátím k obnovenému představení „Jak se chodí za holkama“ v Semaforu. V té době byl ministrem kultury můj dávný kamarád z éry malých divadel, dramatik a režisér Pavel Dostál. V době jeho ministrování v Praze jsme se často potkávali, navštívil i představení v Semaforu, a snad tady přišel nápad připomenout dobu Inklema, „Dostálovy“ Skumavky a DEX-klubu z Olomouce, ostravského Okapu, Pergnerova divadýlka z Luxoru, Malého divadla z Litvínova a dalších souborů, novým natočením jejich písniček. Znovu se chlubím a se značnou hrdostí připomínám nejen kamarádství a úzkou spolupráci s Pavlem Dostálem, ale fakt, že se nám podařilo natočit, shromáždit a nakonec i vydat (jako přílohu ke knížce „Pódia z krabičky“) 5 cédéček, vesměs v nových aranžích a se současnými zpěváky, mezi nimiž uvedu třeba Lucii Bílou, Lucii Vondráčkovou, Václava Neckáře, Noida, Petra Vondráčka, Jitku Zelenkovou, Ladislava Kerndla, Terezu Pergnerovou, Sandru Pogodovou, Jana Vodňanského, a spousta dalších, neuvedených. Písničky znovu zaranžoval a s výbornými muzikanty natočil Vít Fiala, já jsem se znovu, ve studiu Lumeco Zdeňka Stočese, ujal hudební režie.

V roce 2007 jsem přesídlil na čas do Stráže na Tachovsku, abych se konečně pustil do psaní knížky, kterou jsem už dobrých třicet let (jak jsem vtipně říkával) “psal hubou“. Příběh z posledního roku světové války a neukončitelného klukovského válčení mezi horním a dolním koncem Hromnice, se jmenuje „Kozí válka“. Odehrává se tedy mezi mým sedmým a osmým rokem. Jako pikantní poznámku uvádím, že jsem se v knížce „ostařil“ o tři roky. Kdo si knížku přečte (vyjde-li nakonec tiskem), pochopí, že některé „chlapské“ příhody s děvčaty by nebyly u osmiletého kluka k uvěření. Závěr desetiletí mě zastihl neobyčejně pilného. Ke svým blížícím se pětasedmdesátinám jsem připravil knížku „Pozdní sběr aneb sek sem sexem?“ s pětasedmdedsáti poněkud rozpustilými básničkami a rozpoutal jsem projekt GALERIE TALENTŮ, jehož součástí je je příprava a vydávání knížek s dětskými obrázky. Stal se ze mě tedy vydavatel. V r. 2010 vyšly dva tituly „Města a obce očima dětí“ a „Praha 6 očima dětí“ Záštitu nad projektem i nad knížkami převzala řada významných organizací a osobností, například hejtmani krajů, starostové pražských městských částí, ministři kultury a školství, primátoři Prahy, arcibiskup Duka i česká komise UNESCO, Lucie Bílá i Karel Gott.

V závěru desetiletí mi znovu udělal radost můj nesmírně šikovný synovec Borek. Vysvobodil ze šuplíku moje letité balady z let, kdy sám přišel na svět (1973), postavil vynikající orchestr převážně z plzeňských symfoniků, nově balady zaranžoval, převážně opatřil novými melodiemi a vrátil je úspěšně do života. Jeho úspěšné a bohulibé úsilí dovršili moji oblíbení zpěváci Věra Křížků a syn Vašek NOID. Vzniklo výborné cédéčko s názvem „Paměti vrby“, které bylo před nedávnem uvedeno na trh.

Buklet cédéčka opatřila výtvarným doprovodem skvělá malířka a grafička Dana Raunerová. Pod stejným titulem (asi s dvojnásobkem textů oproti bukletu) chystáme k vydání i knížku.

2010– …. ?

První rok nového desetiletí mě zase zastihl (zaplaťpámbů) v plné práci a nasazení. V návaznosti na projekt Galerie talentů a předešlé knížky, byla vydána koncem roku 2011 další publikace z řady s názvem „Praha očima dětí“. Přispěla do ní málem tisícovka převážně pražských dětí ze základních uměleckých škol. Stejně jako předešlé dvě publikace byla i tato připravena ve spolupráci s plzeňským vydavatelstvím Kletr, kterému (v čele s šéfem Ladislavem Řežábem a andílky v rouše krásných dívek, dvou Jan, grafičky Soukeníkové a manažerky Preisové) posílám i touto cestou velký dík za všestrannou pomoc a spolupráci. K vybraným obrázkům s pražskými tématy jsem přičinil veršíky a (dá Pánbůh) bude z toho další knížka „ Na procházce s dědou Vaškem“. K vydání je připraven i druhý díl knížky „Města a obce očima dětí“, patrně s inovovaným titulem „Česko očima dětí“. A zatím poslední knížka s dětskými obrázky by měla nést titul „Praha očima dětí a předních fotografů“. No, uvidíme...! V posledním pilném roce jsem napsal i texty pro nové CD syna NOIDA. Mělo by vyjít začátkem příštího roku, a podle mého pocitu i ohlasu při koncertech to vypadá, že se jedná o písničky zajímavé, originální a kvalitní. Uvažujeme i o přípravě nového muzikálu s tématem Trojské války. Nápad pochází od Kamila Střihavky, na jehož popud vzniklo i krásné představení Divadla Ta Fantastika „Excalibur“

Poslední nápad, při jehož realizaci budu kromě autorství účasten hlavně jako dramaturg je možné přiblížit inzerátem

PRAHA, ČESKO A SVĚT

O Č I M A  D Ě T Í

Největší světová výstava dětských obrázků

Václavské náměstí, Můstek a Příkopy

květen–září 2012

Záštita: Ministerstvo kultury ČR, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvo zahraničních věcí ČR, Česká komise pro UNESCO,   Pražské arcibiskupství 

Partneři: Magistrát hl. města Prahy, Městská část Praha 1, Středočeský kraj, OU Lidice

Patroni: Lucie Bílá, Karel Gott

Rio má svůj karneval, Mnichov oktoberfest, mnohá města se snaží připravit pro své občany i návštěvníky „přitažlivé oživení“ města. Před několika lety se objevily v pražských ulicích „malované kravičky“. Jistě pěkný nápad, ale patrně ne náš(?). A teď si – ve světle „oživění“ pražského centra představte, že do projektu GALERIE TALENTŮ společnosti History s r.o. přispěly už na tři tisícovky dětí z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska, Bavorska a Egypta, a vyšly tři knížky, z nichž posledním počinem je úspěšná „Praha očima dětí“. Ale to není nic proti tomu, že v depozitářích LIDICKÉ GALERIE jsou uloženy desetitisíce dětských výtvarných prací z více než půlstovky zemí celého světa! A ten poklad odpočívá nečinně v šuplících!!! Máme jedinečnou šanci představit ten jedinečný poklad co nejširší veřejnosti, Pražanům i návštěvníkům Prahy a – v neposlední řadě – připomenout při zahajovacím ročníku, neznalým i zapomínajícím, sedmdesáté výročí lidických událostí. Největší světová výstava v pražském centru jistě upozorní i na jubilující čtyřicátý ročník Mezinárodní dětské výtvarné výstavy v Lidické galerii a pomůže ke zvýšení návštěvnosti v Lidicích samých. Žádné město na světě nemá – a nemůže mít takovou jedinečnou otevřenou galerii dětských obrázků na pěší zóně centra jako Praha!!

Tady zatím končí můj „umělecký“ životopis. Chci doufat, že to bude trvat ještě nějaký ten rok, než se nedočká dalšího pokračování. 

Listopad 2011                                                                                                                                                                  

Vašek Bárta

Naši uživatelé

Zde je vhodné popsat, kdo jsou Vaši cíloví uživatelé a proč je právě tento projekt pro ně důležitý. Důležité je Vaše návštěvníky také motivovat, aby se na tyto stránky pravidelně vraceli.