Jak se chodí za holkama

Před pětatřiceti lety parta kluků, pod názvem soubor Inklemo, se svým představením

"Jak se chodí za holkama" uváděla diváky v úžas a vítězila na všech možných soutěžích.

V úžas uvedla tehdy i Jiřího Suchého, když na pozvání zašel do Divadla na zábradlí shlédnout 

představení souboru, o němž nikdy neslyšel. Ta parta kluků, jinak učňů  družstva Inklemo, ho

svým kusem okouzlila natolik, že z jeho iniciativy máme nyní možnost shlédnout toto 

představení po letech znovu, tentokrát na scéně pražského divadla Semafor, v novém kabátě

a s novýmiprotagonisty, kterými jsou členové mladé folkové skupiny Koukol a spol.

Premiéra proběhla ve čtvrtek 30. května. V půl osmé večer, kdy se mělo začít a malý útulný

prostor Semaforu byl takřka zaplněn, byla opona roztažená, v sále rozsvíceno a v publiku to

šumělo. Vtom na pódium nepozorovaně vklouzl vytáhlý mladík v širokých kalhotách s kšandami

a s upozorněním, že přišel jen naladit nástroje a abychom si ho nevšímali, jal se opatrně kroutit

kolíky kontrabasu. Publikum se po jeho slovech nejprve skutečně nenechalo vyrušovat a dál si

hučelo tlumeným šepotem. Avšak poté, co mladík uchopil do rukou gipsonku s pohými čtyřmi

strunami, opět nás upozornil, že toto ještě není začátek, a pak kytaru s pohledem zkušeného

ladiče totálně rozladil, už neunikl pozornosti a divákům začalo rychle docházet, že představení

už patrně začalo. Po chvíli se na scéně objevili i všichni další členové skupiny Koukol a spol. a

na úvod diváky vtipně "přenesli" do začátků šedesátých let, kdy ve staré zkušebně (dílně v Praze

na Žižkově) zkoušeli jejich předchůdci, soubor Inklemo. Nastolili tak tedy tu správnou atmosféru

a představení se teprve teď mohlo rozjet.

"Jak se chodí za holkama" je písničkový muzikál, či spíše poetický kabaret, auautorské dvojice

Václav Bárta a Vít Fiala, jenž voní šlitrovkým jazzem a atmosférou let minulých. Není to

představení s nějakou dějovou linií, ale spíše zajímavá mozaika složená z písní a básní, v podání

mladých herců-neherců působící sice trochu rozpačitě až křečovitě, ale o to roztomileji. Během

bezmála dvou hodin se od party pěti mladíků a dvou dívek dozvíte, jak se chodí za Danou, Věrou 

a dalšíma holkama, uvědomělýma pionýrkama, svazačkama a brigádnicema rozličných jmen, ale

na závěr i pár rad o tom, jak se chodí za klukama, aby ani přítomné dámy nepřišly zkrátka.

Při písničkách, jejichž melodie jakoby vzešly s pera Suchého a Šlitra (natolik jsou jim podobné)

si do rytmu spontánně podupával, poklepával, a místy i potleskával, snad celý sál a humorné

veršíky i jejich vtipná interpretace neustále notně cvičily naší bránicí. Aktéři nejsou profesionální

muzikanti, herci ani tanečníci, proto, kdo čekal precizně odvedený výkon hudební a herecký,

na své si asi tak úplně nepřišel. Spíše než k muzice samotné (z nástrojů jsme mohli slyšet kytaru,

kontrabas, klarinet, klavír a housle) by se asi našly výhrady ke zpěvu a také pískání "na pusu" by

ještě hoši i děvčata měli vypilovat. Muzika byla jinak dobře zahraná a zaranžovaná, zvlášť když

se ozval klarinet, to jsem si lebedila. Ale i přes veškerou snahu protagonistů jsem měla pocit,

že jim ty úsměvy na tváři a ta sdělení v některých textech nemohu tak docela věřit. Snad pro trému,

nebo proto, že ti mladí lidé příliš nezažili tu dobu, o které zpívají a vyprávějí, nebo prostě proto, že

od neherců nemůžete čekat profesionální herecký výkon. Na druhou stranu z nich přímo čišela 

radost z hraní a každý z nich má v představení své charakteristické a nezapomenutelné místo.

Že se líbili, o tom svědčily reakce diváků. Nepočítaně potlesků během hry, předlouhý potlesk na konci

a tři přidané písně hovoří za vše. Proto, pokud si libujete v Suchém a Šlitrovi a písničkových 

"jazzůvkách", nenechá vás jistě chladnými ani tento kousek a mohu vám ho vřele doporučit.

Já jsem odcházela s pocitem velmi příjemně stráveného večera a jazzovou náladou a ještě

na zastávce tramvaje jsem si podupávala do rytmu, který mi i dlouho poté zněl v hlavě. Jen by mě 

strašně moc zajímalo, jak asi celý kus vypadal tenkrát v původním podání Inklema.

Autorem textů a také režisérem (stejně jako v šedesátých letech) je Václav Bárta,

aranže písniček napsal Vít Fiala.